Jsem ráda, že se s vámi mohu podělit o příběh doprovázení. Hospicový příběh, který byl do posledních okamžiků naplněný životem, přestože byla nutná celodenní léčba kyslíkem.
Naše pacientka s pokročilým onkologickým onemocněním a tělesným handicapem mohla za pomoci své rodiny navštívit místa, kde prožila své dětství, naposledy si mohla zahoubařit, trávit čas na zahradě a v přírodě na společných vycházkách, hrát společenské hry, mazlit se se psem a prožít poslední narozeniny s těmi, které měla ráda. A ukázala nám, že i v těchto chvílích si lze splnit své přání či touhy.
Žít s nemocnými lidmi realitu nemoci mi ukazuje, co doopravdy má smysl, co je důležité a tolik potřebnou naději. Jsem vděčná, že se mohu dotýkat hloubek lidského života.
S úctou Petra Stanislava Meinlschmidtová
Ředitelka Domácího hospice sv. Terezie
„Při své práci v zahraničí jsem poznala, jak těžce nemocní lidé a lidé s handicapem díky odpovídajícím pomůckám mohou nadále žít plnohodnotný život i v domácím prostředí. V České republice tomu napomáhající pomůcky sice nejsou tak lehce dostupné, jako je to v jiných zemích, ale dostupné jsou! A to je to hlavní, co chci říci…
Je důležité nerezignovat, neustále se ptát a informovat se. Systém je sice zastaralý, ale možnosti doopravdy existují. Pro maminku bylo vždy velmi důležité, trávit čas ve spojení s přírodou. Myšlenka, že od doby, kdy byla celodenně závislá na kyslíkové terapii a na invalidním vozíku, by trávila čas už jen doma, přestože byla plně při vědomí, byla nepřijatelná. Pár schodů a trochu kyslíku najednou měli být nepřekonatelnou překážkou? Ne…
Pořídili jsme schodolez a mobilní kyslíkový koncentrátor na baterii. Maminka díky tomu měla možnost, do poslední chvíle trávit čas venku. Čtyři dny před smrtí byla naposledy na vycházce. Tomu, že maminka s takovým těžkým onemocněním vůbec mohla zůstat v domácím prostředí vděčíme především Domácímu hospici sv. Terezie.
Děkujeme, že se nebojíte, vymykat se systému a dělat svět lepším!“
Dcera pacientky, Ines Schüssler s rodinou
