Vyzpovídali jsem naši ředitelku, zakladatelku a zdravotní sestru Bc. Petru S. Meinlschmidtovou. Ptali jsme se, jak se dostala k povolání ke službě, na její dětství i rodinu. Její příběh může mnoho lidí šokovat, ale hlavně inspirovat a motivovat k přehodnocení přístupu ke smrti a umírajícím.
Ostatně, posuďte sami – její příběh vydala Jana Sieberová ve své knize „Naděje na konci cesty„. Zakladatelka domácího hospice Duha Jana Sieberová věrně kráčí ve šlépějích své učitelky a křestní kmotry MUDr. Marie Svatošové, zakladatelky hospicové péče v ČR. Stejně jako ona objíždí republiku, neúnavně přednáší a zakládá domácí hospice.
Kniha volně navazuje na autorčinu prvotinu s názvem „Hospic – Příběh naplněné naděje“, s předmluvou kardinála Miloslava Vlka, ve které se čtenář dozvěděl něco o zázracích v duších jejich pacientů.
V Knize „Naděje na konci světa“ se dočtete i o zázracích v duších těch, kdo povolání ke službě umírajícím zaslechli a odpovídají na něj, Bc. Petru S. Meinlschmidtovou nevyjímaje. A toto je její příběh…
Proč jste se rozhodla právě pro hospicovou péči?
Hospicová péče je již od mého dětství spjata s mým životem. Tuto službu vnímám jako své životní poslání. A velmi často se mě na tuto otázku lidé ptají.
Mé rané dětství jsem prožila převážně u babičky a dědečka na venkově v malé vesnici. Bylo nádherné a velmi často na něj vzpomínám. Myslím, že si pamatuji snad každý okamžik. Byla jsem v intenzivním styku s přírodou a se vším co k ní patří. Nic mi nebylo utajeno. Ten pocit bezpečí, lásky, štěstí se během velmi krátkého času změnil. Změnil se v zoufalství, samotu a nejistotu.
Co se stalo?
Během zhruba sedmi let mi zemřela celá má rodina a já zůstala jako sirotek. Když mi náhle zemřel tatínek, byla jsem stará teprve 3 roky. Byl to můj první kontakt se smrtí. Nikdo mi nic nezatajoval, byla jsem přeci součástí rodiny. A cítila jsem tam své místo. Místo, které přeci každý potřebujeme.
Čas po smrti mého otce jsem byla převážně u mých prarodičů v rodinném domě s velkou zahradou, kde byl pes, tři kočky a slepice. Velmi ráda na toto období vzpomínám. Když mi bylo 8 let, náhle zemřela má babička. A já tehdy cítila obrovský pocit strachu. Bála jsem se. Nevěděla jsem přesně čeho. Najednou místo, které jsem tolik milovala, jsem musela rychle bez rozloučení opustit. Dům, kde bydleli prarodiče, byl velký a bylo rozumné řešení ho v tento čas prodat. Dědeček, který by v tom domě zůstal sám, se tehdy rozhodl, že se odstěhuje za námi do Braňan. Byla jsem tedy již na základní škole.
A co se stalo dál?
Moje maminka v té době vážně onemocněla onkologickým onemocněním a byla potřeba, aby nebyla sama a můj děda jí byl tehdy velkou oporou. Tedy jen na velmi krátký čas. I on náhle zemřel, bylo to krátce po smrti své ženy, mé babičky, na cévní mozkovou příhodu. Byl konec měsíce října v roce 1989. Ještě dnes si pamatuji každý okamžik, každý okamžik zoufalství. A já si říkala „to přeci nemůže být pravda“.
Moje maminka byla již tehdy dost slabá a vyčerpaná svým onkologickým onemocněním. Trápil jí velmi silný kašel. Hodně času musela tehdy trávit v nemocnici a já byla doma sama, bylo mi 10 let. Ten pocit, kdy jsem měla klíč od bytu na krku a doma na mě nikdo nečekal, si pamatuji dodnes. Vybavuji si ten pocit samoty a zodpovědnosti, že musím být silná.
Za 3 měsíce po smrti mého dědečka zemřela i má matka. Zemřela v nemocnici v Mostě. Měsíc před její smrtí jsem za ní chodit nesměla. Tehdy zdravotní sestra řekla, že jsou zakázány návštěvy dětí v nemocnici. Psala jsem jí, alespoň dopisy. A dnes stále nevím, jestli je někdy vůbec dostala nebo zda je alespoň četla. A já tehdy stále věřila, že se uzdraví a vrátí se domů a vše bude jako dřív…
Nikdo mi neřekl, že je maminka vážně nemocná, že umírá. Stále si pamatuji poslední větu, kterou mi řekla, když odjížděla v noci do nemocnice, ze které se již nikdy nevrátila za mnou. Maminka zemřela 28. 1. 1990. A já zůstala sama. Bylo mi v té době 10 let. Bylo to období samoty, utrpení, bolesti a zoufalství.
Byla jsem na křižovatce svého života. Přišel čas, kdy jsem cítila, že musím jít dál, nemůžu zůstat stát na místě.
A proto jste se rozhodla být zdravotní sestrou?
Ano. A toto se mi splnilo, skrze smrt jsem našla své životní poslání. Všichni jsme povoláni k něčemu. Abychom něčemu věřili a někam patřili. Svůj životní úkol objevíme ve vztahu s ostatními. A já jsem za to nesmírně vděčná, protože v největší beznaději jsem našla svou cestu. Umírání a smrt je velmi tabuizované téma, i když se týká každého z nás. Je to jediná jistota, kterou ve svém životě máme, a přesto mnoho lidí má strach ze své vlastní smrti.
A máte nějaké sourozence?
Ne, nemám. Po smrti mých prarodičů a rodičů jsem zůstala s mým vlastním bratrem, který zemřel v roce 2014 a já byla v té době s ním. V lednu 2013 mu byl diagnostikován adenokarcinom jícnu, léčba byla zahájena ihned chemoterapií, v květnu 2013 mu byla provedena operace a po krátké rekonvalescenci opět chemoterapie a ozařování. Na kontrolním CT v lednu 2014 byl popsán nález bez lokální recidivy, ale karcinomatóza peritonea s maligním ascitem a fluidothoraxem.
A začalo tady těžké životní období. Období, se kterým se těžko smiřuje, ale na které by člověk neměl být nikdy sám. Jeho rodina musela začít přijímat tento vážný a nezvratný zdravotní stav a začala se připravovat na odchod svého manžela, otce z našeho světa. A já na odchod svého bratra.
Najednou se změnil celý život. Můj bratr zemřel v mé přítomnosti i v přítomnosti své manželky, dvou dcer, které ho držely v poslední minutě jeho života za ruku.
